Pietní území

Posláním NKP Ležáky je péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení osady Ležáky a utrpení jejích občanů, kteří se dne 24. června 1942 stali obětí nacistického násilí za podporu odbojové činnosti, a péče o zachování jména osady Ležáky jako symbolu českého boje proti nacismu a obětí válečných zločinců.

Prostor vypálené obce Ležáky byl bezprostředně po skončení války osazován intuitivními pomníky, seskládanými z navršených kamenů, na něž byly položeny desky s označením, která rodina na tom kterém místě žila. Ležáky se záhy proměnily v poutní místo, jehož fyzicky vyznačeným středobodem se stal kříž vztyčený na vrcholu Zárubka.

Hned s první komplexní úpravou pietního území to byl právě kříž, který se stal symbolem prostupujícím celou krajinou. Architekt Ladislav Žák, jenž tuto koncepci zpracoval, jej vybral jako motiv, který umístil na všechny ležácké náhrobky.

Žák během let 1946-1947 rozvrhl území bývalé osady do následujících prvků: dva vstupy do daného prostoru, prezidentskou tribunu, tribunu se sousoším ležáckých obětí, dominantní památník - kapli posazenou na kopci Zárubka, náhrobky vyvražděných rodin na místě bývalých domů a zvlášť náhrobek v prostoru bývalého Švandova mlýna, dále stranou stojící pomníky osob spojených s ležáckou tragedií a parašutistů, kteří byli zapojeni do výsadku Silver A.

Ladislav Žák o svém pojetí napsal, že "pojal úkol pietní úpravy a výstavby Ležáků v duchu směrnic nové krajinářské architektury, jejímž je sám tvůrcem a theoretickým i praktickým iniciativním pracovníkem. Zásady této nové krajinářské architektury, vyslovené a obšírně popsané v autorově spise Obytná krajina (...), budou poprvé ve větších rozměrech moci býti realisovány při pietní úpravě Ležáků. Jde o řešení do značné míry odlišné od dosavadních pojetí, o řešení, jehož cílem jest co nejužší spojení všech staveb a umělých úprav s přírodou a krajinou." (1947)

Celý koncept lze tedy vnímat jako rozsáhlé krajinářské dílo, spojení prvků přírodních a uměle vytvořených, jimiž se architekt zabýval ještě před válkou a které nazval poté ve své teoretické publikaci "obytnou krajinou". Na koncepci úprav Ležáků je viditelná snaha zachovat území v jeho přirozené podstatě a zároveň na patřičných místech připomenout jeho pietní rozměr. Pomníky jednotlivých rodin ve tvaru stél s vytesaným vzdušným křížem a se jmény rodin jsou zasazeny v podstavcích obepisujících půdorysy domů.

Realizace Žákova projektu byla provedena ve dvou etapách, projekt však nebyl nikdy dokončen ve své úplnosti. První část prací spadá do let 1948-1951: nejdříve bylo započato s uskutečňováním pomníků obyvatel, tzv. hrobodomů. Nejprve například proběhlo osazení hotových stél do základů v pořadí pomník v ležáckém lomě v Ležákách (Stantejský), 3 pomníky u lomu Hluboká (bratři Vaško, strojník Svoboda), pomník strážmistra Kněze u Habrovče.

Památníky navrhl Žák ve třech variantách: výškové (pro jednotlivé osoby), podélné (pro hrobodomy - tedy pro rodiny) a zvláštní typ pro Švandův mlýn.

Zároveň bylo pamatováno i na výstavbu dvou rodinných domů pro jediné dvě přeživší holčičky, sestry Šťulíkovy. Ty byly umístěny do Včelákova a postaveny podle stejného vzoru jako nové domy v Lidicích.

Ještě během roku 1948 Žák odevzdal Společnosti pro obnovu Lidic a Ležáků projekt na "velký památník", tedy na kapli na Zárubce. V přízemí měl být prostor pro sarkofág s popelem, poté prostor kaple a oltáře, přírodní prostor před kaplí směrem do údolí měl být přirozenou "chrámovou lodí" pro účastníky obřadů.

Na počátku 50. let převzal výstavbu území krajský národní výbor v Pardubicích. Od stavby kaple bylo upuštěno: na vině bylo jistě několik souběžných faktorů, jako obrovské finanční náklady, proměna společenského klimatu po únoru 1948, ale také vyznění posudku odborné komise, která pochybovala o proveditelnosti stavby.

Přesto se pardubický krajský národní výbor na architekta Žáka opětovně obrátil v druhé půli 50. let, aby svoji vizi pro pietní území dokončil a přepracoval, tentokrát v menší finanční náročnosti. Tato druhá etapa trvala až do roku 1961, i tak byly provedeny jen drobné stavby, z nichž asi nejvýraznější je pětiboký žulový jehlan s nápisem zmiňujícím ležáckou tragédii v různých světových jazycích. Dokončení zamýšleného muzea, restaurace anebo sochařského pomníku zůstalo pouze v plánech.

Po zestátnění stavebního průmyslu byly další úpravy již projednávány a prováděny státním podnikem Stavoprojekt, a to až do roku 1988. Architekti Driml a Vaněk nejprve řešili tribuny a vstupy na pietní území, které byly do té doby používány v provizorním stavu. V této době bylo také rozhodnuto o stavbě objektu muzea, které bylo dokončeno v 60. letech.

Během zhruba dvou desetiletí, kdy měl pardubický Stavoprojekt na starosti úpravy pietního území, byl několikrát kladen důraz na důležitost uspokojivého řešení krajinotvorných úprav, osazování stromů; tyto zásahy v počátcích navazovaly na Žákův projekt, i když ne vždy byly převedeny z plánů ve skutečnost. Krajinu také významně formuje obnovený ležácký rybník. V letech devadesátých se ještě k nedokončenému řešení lokality vrátil projekt ateliéru Zelený dům. "Požákovskou" etapu lze charakterizovat asi nejlépe jako dobu mnoha revidovaných a jen částečně dokončovaných projektů.

Pietní území v Ležákách bylo v roce 1978 a opětovně roku 1995 vládou prohlášeno Národní kulturní památkou.

Od roku 2008 přešla rozhodnutím vlády správa území Ležáků pod Památník Lidice. Mimo některé udržovací práce byl navržen i "zjednodušený projekt zeleně", který měl provést probírku dřevin a prosvětlit některé pohledové osy. Byl realizován pouze okrajově, především kvůli soukromým majetkovým právům na některé části území. Toto období je také charakterizováno spoluprací s Bohumírem Prokůpkem a ateliérem Pinkas - Žalský, kteří předtím pracovali také v Lidicích. Navržena byla multifunkční budova muzea v prostoru bývalého kamenolomu, stejně jako projekt kaple na úpatí vrcholu Zárubka (obě místa korespondují svým funkčním využitím s původním Žákovým projektem). Ani jedna stavba nebyla realizována. Ideový projekt kaple byl později vzat za základ v podmínkách pro soutěž na dostavbu ležácké kaple, konané v letech 2011-2012.

Zároveň s poslední koncepcí úprav ležáckého území byl osloven autorský tým Prokůpek - Pinkas - Žalský, aby ztvárnili novou expozici, kurátorem byl historik Vojtěch Kyncl. Mimo vlastní prostor v muzeu architekti také řešili několik prvků městského mobiliáře, rozmístěného do krajiny ležáckého údolí.