Jindřich Švanda

datum narození: 13.7.1904

  Také v protektorátní době zůstal ležácký mlýn centrem tamějšího údolí, jakýmsi
  společenským střediskem, kam přicházeli za večerů místní obyvatelé často jen tak na kus
  řeči. Při takových příležitostech se mlynář Jindřich Švanda, poctivý Čech, vlastenec a
  patriot, navíc sečtělý a majitel řady knih, projevoval jako zdatný vypravěč. Blízké mu byly
  především příběhy a události související se starobylostí ležáckého mlýna, s jeho dávnými
  českými kořeny.

Ke Švandovým oblíbencům patřil Ignác Vybíral, který ležácký mlýn koupil v roce 1842.
Jedna dějinná epocha tehdy přecházela v druhou, vykládal Švanda sousedům, nová doba, jásali vlastenci především v Praze, ale i v zapadlém cípu Železných hor mohli žít lidé, kterým národní emancipace, modernost a pokrok splývaly s prosperitou, zdůrazňoval mlynář nadšeně a pokračoval: A tak Ignác Vybíral, v revolučním roce 1848 starosta obce Miřetice, vztyčil na místě někdejší dřevěné budovy nový dům, zděný a patrový, opatřil ho strojním zařízením, odpovídajícím požadavkům nové doby, a přistavěl rovněž pilu.

V těchto místech udělal Jindřich Švanda dramatickou pauzu a potom sdělil: Jenže jednoho letního večera, už za tmy – psal se začátek šedesátých let devatenáctého století – se psi na mlýnském dvoře divoce rozštěkali, Vybíral vyšel před dům a přímo u prahu ho neznámý zločinec ubil k smrti prknem. Zůstalo tajemstvím, zda násilník šel za lupem a útok měl zabránit jeho odhalení nebo se jednalo o vraždu, dokonce plánovanou a promyšlenou.

Závěrem dodal Švanda lehkovážně a poněkud furiantsky, jak se ostatně na českého mlynáře sluší, že od časů dávného mordu leží sice na ležáckém mlýně prokletí a znamení smrti, ale to je jen legenda, sousedé, babské řeči, které bereme vážně asi jako sníh v létě, protože tady přece pořád žijeme, i v téhle mizerné protektorátní době, vždycky jsme tady byli a pořád tady jsme.

Můžeme se dohadovat, že mlynář spatřoval ve Vybíralovi díky jeho podnikavosti svůj předobraz. Vždyť právě Jindřich Švanda s pomocí manželky Františky, rozené Šťulíkové, mlýn požehnaně zvelebil. Znali se již několik let před svatbou. Fanynka byla neteř mlynáře Janouška ze Stříteže, Švandova tehdejšího zaměstnavatele, takže se setkávali při nejrůznějších příležitostech a hlavně spolu protancovali nejednu noc. V létě roku 1937 – ženich třiatřicetiletý, nevěsta o pět let mladší – si ve včelákovském kostele slíbili věrnost až za hrob a Švanda převzal od Fanynčina otce Václava Šťulíka ležácký mlýn. Neježe se mu splnil sen – konečně vlastnil svůj mlýn, ale zároveň se ujal díla zanedbaného. V té době se na Ležákách nemlelo, mlýn stál. Vypráví se o Václavu Šťulíkovi a jeho hospodaření leccos, ale spokojme se konstatováním, že se mu nedařilo. Švanda byl plný sil a odhodlání, měl smysl pro pokrok a prosperitu, a tak mlýnské zařízení zásadně přestavěl a zmodernizoval, včetně vodního kola, nové pšeničné stolice nebo loupačky. Mlýn začal utěšeně klapat, práce bylo dost a manželé prožívali šťastné období, sledováni Václavem a Růženou Šťulíkovými, Fanynčinými rodiči, kteří zůstali ve mlýně na výměnku. Pak přišlo na svět první a druhé požehnání manželů Švandových, dcera Emilie v roce 1939, Bohumila o rok později, ale to byl už úplně jiný čas, než za jakého se novopečený mlynář pouštěl do obnovy živobytí.

Tehdy už byl členem místní odbojové skupiny s názvem Čenda, která se ustavila záhy po okupaci Československa – patřil k ní i další obyvatel mlýna, Fanynčin bratr Josef Šťulík – a jejíž kontakty sahaly do širšího okolí, rovněž na Pardubicko. Když radista Jiří Potůček, příslušník paravýsadku Silver A, poslaného do protektorátu z Velké Británie, začal s vysílačkou Libuše vysílat v lednu roku 1942 z lomu Hluboká, vzdáleného od Ležáků asi kilometr, Švanda ani Šťulík o tom nevěděli. V následující době se Potůček s Libuší přemisťoval do několika úkrytů na Pardubicku, vždy z obav před německým zaměřením vysílačky, až se začátkem dubna objevil opět v lomu Hluboká.

Krátce nato Jindřich Švanda poskytl Jiřímu Tolarovi – tak znělo Potůčkovo krycí jméno – ubytování ve mlýně, a to na žádost kamarádů ze skupiny Čenda, z nichž někteří věděli o existenci vysílačky od samého počátku. Mlynář se tak stal, aniž to zatím tušil, účastníkem příprav vrcholné odbojové akce – atentátu na Reinharda Heydricha. Tolar-Potůček dokonce přenesl 10. června, tedy po atentátu, vysílačku z lomu do mlýna a usídlil se s ní v prvním poschodí, které obývali Josef Šťulík s manželkou Marií a dvěma malými dcerami. Po týdnu však radista i s Libuší Ležáky definitivně opustil, protože byl před nadcházejícím nebezpečím včas varován. V souvislosti se zradou parašutisty Karla Čurdy totiž došlo v Pardubicích k vlně zatýkání spolupracovníků Silver A, která se vzápětí přelila i do ležáckého mlýna.

Německá kriminální policie zatkla Jindřicha Švandu v neděli 21. června 1942 večer a předala ho k výslechu pardubickému gestapu. Následující den brzy ráno přivezli gestapáci ztýraného Švandu do mlýna a chtěli vědět, kde se vysílačka skrývala. Mlynář jim skříň v prvním poschodí ukázal, ale žádné jméno nevyslovil. Kdoví, zda si v těch chvílích – anebo 2. července, když stál na popravišti v pardubickém Zámečku – vzpomněl na svého dávného předchůdce Ignáce Vybírala. Nejspíš by však i tehdy považoval legendu o prokletí ležáckého mlýna za babské řeči. Byl totiž, jak už řečeno, poctivý Čech, vlastenec a patriot – a takoví lidé neumírali kvůli pověrám.

Erotic Porn; Passionate, Sensual Sex Videos EroticaXHard X: Gonzo, Anal, DP, Hardcore Porn Network