Historie osady Ležáky

Historie do roku 1941

Ležáky, nynější pietní území, leží na Chrudimsku, u obce Miřetice. Název Ležák patřil mlýnu, rovněž tamějšímu potoku, posléze i rybníku nad mlýnem. Ještě později se Ležáky staly názvem osady. Nejstarším objektem, samotou v ležáckém údolí, byl mlýn s pilou, poprvé zmíněný k roku 1714. První dva domky, Jiřího Boháče číslo 12 s polem a loukou a France Hraba číslo 11 s loučkou a polem, byly postavené ve stráni nad potokem v roce 1784. Písemný záznam o prvních dvou ležáckých domcích pochází z roku následujícího. Postupem času, zejména v devatenáctém století, přibývaly další domky, dřevěné i zděné, například čísla 23, 26, 27, 28 a 29. Počet tamějších stavení nikdy nepřesáhl osm, devátým byl mlýn číslo 26. Ve čtyřicátých letech devatenáctého století ho tehdejší majitel Ignác Vybíral přestavěl. Třebaže se v blízkosti mlýna nenacházely žádné statky, objekt prosperoval, a to i během obou světových válek.

Tak malá osada jako Ležáky nemohla tvořit v žádné etapě dějinného vývoje správní či ekonomický celek. Život jejích obyvatel vždy závisel na spolupráci s okolními obcemi, například se Včelákovem či Miřeticemi, které s historií Ležáků bezprostředně souvisejí.

Ležáčtí muži chodili za obživou do blízkých lomů. První z nich byl otevřen v Dachově, nacházejícím se v těsném sousedství Ležáků - v roce 1942 proslul jako lom Hluboká - a to v devadesátých letech devatenáctého století. V okolí postupně přibývaly další lomy. Dobývala se tam prostá tvrdá žula, z níž kameníci zhotovovali vlastníma rukama dlažební kostky, obrubníky, náhrobky a jiné produkty. K takovým lokalitám například patřil i známý lom Černík. Všechna jmenovaná místa se stanou součástí ležácké tragédie.

Ležácké ženy byly známé zručnými výšivkami, které odnášely k prodeji do Skutče nebo Chrasti. Možnost přivýdělku - ať mužů či žen - skýtaly pomocné práce u okolních sedláků, zejména v období žní.

Do tragédie tvořilo Ležáky devět budov, v nichž žilo 54 obyvatel. Katastrálně příslušely do dvou sousedních obcí. Mlýn do katastru osady Dachov, obec Miřetice, zbývajících osm domů do osady Habroveč, obec Louka. Podle tohoto katastrálního rozdělení se školy nacházely v Miřeticích a ve Včelákově, fary ve Včelákově a Vrbatově Kostelci. Všichni obyvatelé Ležáků pak měli k dispozici stanici dráhy ve Vrbatově Kostelci, tamtéž sídlila i četnická stanice a poštovní úřad.

Posledním ležáckým mlynářem byl Jindřich Švanda, narozený roku 1904, který se v srpnu 1937 oženil s Františkou Šťulíkovou, narozenou 1909, dcerou předchozího mlynáře Václava Šťulíka. Švandovi měli dvě dcery, Emilii (nar. v únoru 1939) a Bohumilu (nar. v dubnu 1940), a prožívali na Ležákách spokojený život. Díky Jindřichu Švandovi se mlýn dostal do pevných rukou. V prvním patře ležáckého mlýna bydlel až do 21. června 1942 bratr Františky Švandové Josef Šťulík, který přišel na svět v tomto mlýně roku 1913 a který se v červnu 1939 oženil s Marií, za svobodna Pelikánovou, rodačkou ze Včelákova. Šťulíkovi měli dvě dcery, Jarmilu narozenou v listopadu 1939 a Marii narozenou v červenci 1941. Josef Šťulík získal praxi jako kameník a otevřel si vlastní kamenolom na pozemku patřícím k mlýnu.

Tragédie v Ležákách

Britský letoun Halifax dopravil v noci na 29. prosince 1941 do protektorátu parašutisty, příslušníky československé armády ve Velké Británii. Skupina Anthropoid (Jozef Gabčík, Jan Kubiš) měla uskutečnit atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, úkolem skupiny Silver A (Alfréd Bartoš, Josef Valčík a radiotelegrafista Jiří Potůček) bylo navázat a udržovat spojení s Londýnem a pomáhat domácímu odboji. Velitel Silver A Alfréd Bartoš vytvořil proti pravidlům konspirace hlavní stan v Pardubicích, kde žil několik let se svou matkou.

Vysílačka Libuše, obsluhovaná J. Potůčkem, vysílá v lednu roku 1942 ze strojovny lomu Hluboká u Dachova, v těsném sousedství Ležáků, a to s pomocí správce lomu Jindřicha Vaško i jeho bratra Františka, který byl nájemcem Hluboké, jakož i strojníka Karla Svobody. Potůček vysílal z dvojitého stropu strojovny za extrémních podmínek. Libuše pak putovala na jiná místa, posléze se vrátila do lomu Hluboká, ale v dubnu se už nachází v ležáckém mlýně, kde je mlynářem Jindřich Švanda. Telegrafista Potůček se nastěhoval do prvního patra, do bytu mlynářova švagra Josefa Šťulíka. S Potůčkem již spolupracuje spolu se svými podřízenými vrchní strážmistr četnické stanice ve Vrbatově Kostelci Karel Kněz.
Parašutisté Jozef Gabčík a Jan Kubiš podnikají pravděpodobně ve spolupráci s Josefem Valčíkem 27. května 1942 atentát na R. Heydricha. Státní ministr K. H. Frank – nyní Hitlerem pověřený vedením protektorátu – vyhlásil výjimečný stav: nastává takzvaná druhá heydrichiáda, období nelítostného teroru. Heydrich podlehl zranění 4. června v pražské nemocnici na Bulovce. Pátrání po atentátnících vede mylně a vylhaně do Lidic, které nacisté 10. června vypálí. Lidické muže zastřelí, ženy odvlečou do koncentračního tábora a děti většinou putují do Lodže a posléze na smrt.

Vzhledem k udání, které učinil parašutista Karel Čurda, člen paraskupiny Out Distance, když se 16. června dobrovolně přihlásil pražskému gestapu, následuje vlna zatýkání, orientovaná na příslušníky odboje a na spolupracovníky „padákových agentů“, jak parašutisty nazývali nacisté. Ve středu 17. června přijel na kole do ležáckého mlýna Luděk Matura ze Svítkova, aby Jiřího Potůčka, Švandovy i Šťulíkovy varoval. Nad ránem následujícího dne vysílačka Libuše opouští v osobním automobilu a v doprovodu Potůčka a Jindřicha Vaško ležácké údolí. Telegrafista putuje na sever, směrem na Červený Kostelec. Gestapo ho horečně stíhalo. Potůčkova odysea skončila 2. července 1942, když ho v lesíku mezi Trnovou a Rosicemi nedaleko Pardubic český četník – ve spánku na zemi – zastřelil.

Sedm parašutistů se dočkalo 18. června – rovněž na základě Čurdova udání – hrdinné smrti, většinou vlastní rukou, v tehdejším pravoslavném kostele Karla Boromejského v pražské Resslově ulici, mezi nimi i Jozef Gabčík, Jan Kubiš a Josef Valčík. Nacisté tušili Valčíkovo spojení s vysílačkou Libuše, třebaže jim důkazy chyběly.
Po Čurdově udání jsou zatčeni manželé Krupkovi, spolupracovníci Alfréda Bartoše, příslušníci pardubického gestapa bedlivě kontrolují přihlášky k pobytu v Miřeticích, kam Ležáky katastrálně patřily, hledají v lomu Hluboká i v ležáckém mlýně. Gestapáci nebo na jejich příkaz čeští četníci zatýkají Františka Vaško s manželkou, Jindřicha Vaško, mlynáře Jindřicha Švandu, jeho ženu Františku, strojníka z Hluboké Karla Svobodu, Josefa Šťulíka, také jeho ženu Marii a její rodiče se synem, rodiče Josefa Šťulíka Václava a Růženu Šťulíkovy a další. Vrchní strážmistr Karel Kněz se zastřelil sám, rovněž jiní spolupracovníci parašutistů spáchali sebevraždu.

Osudový den padl na středu 24. června 1942. Ráno vyjela od pardubické služebny gestapa ozbrojená kolona aut. Starostové Louky a Miřetic museli vydat gestapákům policejní přihlášky obyvatel Ležáků, soupisy dobytka, parcelní protokoly. Kolem půl jedné byly Ležáky neprodyšně uzavřeny jednotkami SS (asi 500 mužů) a českým protektorátním četnictvem. Proběhla kontrola policejních přihlášek. Nacisté soustředili obyvatele, většinou dělníky z lomů, u silnice probíhající osadou. Chybějící děti přivezla ze školy, případně od příbuzných eskorta. Před pátou hodinou odpolední Němci odvezli do pardubického Zámečku 47 starců, mužů, žen a dětí. Načež v osadě rabovali. Poté jednotlivá stavení zapalovali. Domy hořely celou noc. Následující úpravy terénu zajišťovala jičínská stavební firma.

Ještě téhož večera nacisté zavraždili nedaleko Zámečku 34 obyvatel Ležáků, 18 žen a 16 mužů. Sedm osob z Ležáků a dalších více než čtyřicet spolupracovníků parašutistů zastřelili 25. června a 2. července 1942. Všech 13 dětí odvezli ještě v noci z 24. na 25. června do Prahy, poté do internačního tábora v Lodži, případně do dětského domova v Puščikovku nedaleko Poznaně. Sestry Jarmilu a Marii Šťulíkovy uznali za vhodné k poněmčení a předali je pod cizími jmény do německých rodin. Po válce je přivezl do vlasti policejní inspektor Josef Ondráček. Jedenáct ležáckých dětí našlo smrt 25. července v plynovém voze v polském Chelmnu, spolu s nimi jedna dívka z Lidic, stejně jako již dříve 81 dětí z Lidic. Příbuzní parašutistů a jejich spolupracovníci v počtu 254 osob byli hromadně popraveni 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Vraždění českých vlastenců v souvislosti s heydrichiádou probíhalo v Mauthausenu ještě v lednu 1943. Další muži a ženy buď z blízkosti Ležáků, nebo z pardubického regionu, zatčení jako spolupracovníci paravýsadku Silver A, se ocitli v koncentračních táborech Osvětim, Buchenwald, Ravensbrück a jenom někteří z nich přežili.

Lom Hluboká byl začátkem března 1943 prohlášen za propadlý říši a podhodnocený prodán pod dohledem šéfa pardubického gestapa Clagese jeho synovci K. H. Becherovi. Clages navštěvoval lom i v civilu a měl značný zájem na jeho prosperitě. Součástí Becherovy firmy se stává i někdejší podnik-žulové lomy Františka Vaško.

Od konce října do poloviny prosince 1943 srovnalo zbytky Ležáků definitivně se zemí asi pětašedesát káranců pracovních táborů. Při likvidačních pracích našel dělník Josef Bezvoda ve dvou konvích pod kamenem domu čp. 13, v němž bydleli staří a mladí Boháčovi a Čeněk Bureš s manželkou, zbraně a peníze. Obyvatelé je ukryli dobře – nacisté je nenašli ani při vyhlazení Ležáků 24. června 1942, ani později.

Informace o poválečném vývoji naleznete zde.